Vystoupení Británie zEU prošlo díky těsné většině 51,9% platných hlasů. Donald Trump vyhrál své první prezidentské volby díky přibližně 80tisícům hlasů (to je 0,05procenta všech odevzdaných hlasů).
O čtyři roky později pak Trumpa porazil Biden díky ještě těsnějšímu vítězství. Kdyby jen 44tisíc konkrétních voličů (0,025%) hlasovalo jinak, dopadly volby opačně. Aprezidentské volby vroce 2000byly tak těsné, že rozhodovaly doslova stovky hlasů na Floridě. Následnou právní bitvu oruční přepočet rozhodl až Nejvyšší soud.
Slavné příklady těsných voleb máme vživé paměti iv Česku. Miloš Zeman vyhrál vroce 2018druhé kolo díky 51,4procenta hlasů. Av prvním kole letošních prezidentských voleb byl odstup mezi postupujícími kandidáty Petrem Pavlem (35,4%) aAndrejem Babišem (35%) necelých 23tisíc hlasů.
Nabízí se tedy zajímavá otázka: proč jsou výsledky důležitých voleb často tak těsné? Odpovědí se dá najít několik. Včetně té, která samotnou otázku zpochybní. Ale popořádku.
Statistický tlak směrem doprostřed
Než se podíváme na reálná hlasování, zastavíme se na chvíli uhlasování hypotetického. Představme si, že každý volič volí zcela náhodně, tedy že si hodí mincí. Pro hodně lidí totiž může být překvapivé, že náhodné hlasování nevede krovnoměrnému rozložení výsledků.
Můžete si to vyzkoušet vnašem interaktivním simulátoru, ve kterém házíme stovkou mincí. Posuvníkem můžete zvolit počet simulací, tedy kolikrát si počítač stovkou mincí hodí. Čím vícekrát situaci nasimulujete, tím lepší představu orozložení pravděpodobnosti získáte.
Výsledky kolem remízy jsou mnohem pravděpodobnější než výsledky na okraji. Vrozmezí 49% a51% se nachází více než pětina výsledků. Vdesetiprocentní hranici kolem středu pak skončí skoro tři čtvrtiny náhodných scénářů. Je tedy zřejmé, že ktěsným výsledkům nás tak trochu tlačí isamotná matematika. To je ale jen začátek.
Volební systém směřuje ktěsnému výsledku
Různé volební systémy mají pro kandidáty ivoliče různé důsledky. Například většinový systém vede dlouhodobě keliminaci menších stran avzniku dvou velkých stran, které spolu relativně vyrovnaně bojují opřízeň voličů. Tak to dopadlo například ve Spojených státech.
Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.
Přejít před obsah vložený z jiného webu.
Jakákoli menší strana, která by se do této situace pokusila vstoupit, má nesmírně malou šanci na úspěch. Zjejího vstupu bude těžit maximálně ta ze dvou dominantních stran, které nová strana nebude odlákávat voliče. Obě velké strany se tak uvoleb přetahují oskupinu nerozhodnutých voličů. To vede ktomu, že volby obvykle končí poměrně těsnými výsledky.
Po těsné prohře navíc nemá poražená strana tendenci zcela změnit svůj přístup nebo hledat způsob, jak nalákat nové voliče. Vždyť jim vítězství uteklo jen opár hlasů. Namísto toho se obě dominantní strany uzamkly ve svých pozicích. Politoložka Frances Leeová tuto situaci nazývá „nejistou převahou“.
Žádná ze stran nedostane takový výprask, aby musela změnit své postoje. Aobě strany musejí vytvářet neustálý tlak na základnu svých příznivců, aby udržely jejich angažovanost. „Tento posun změnil motivaci jednotlivých politických stran ajejich rozhodování způsobem, který přispívá ktomu polarizovanému stranickému boji, jenž je charakteristický pro současnou americkou politiku,“ píše Leeová. Je těžké takto „zablokovaný“ systém zevnitř změnit.
Škoda času apeněz?
Nyní se na volby podíváme zdruhé strany– zpohledu samotné kandidátky nebo kandidáta na prezidenta nebo jinou politickou funkci. Kampaň stojí nemálo úsilí ataky peněz. Proto si kandidáti neustále dělají průzkumy veřejného mínění. Zjišťují, jaké mají šance uspět.
Pokud vprůzkumech vedou amají vítězství takříkajíc vkapse, nechtějí mít tu kapsu na konci prázdnou. Další výdaje na marketing raději omezí. Naopak jejich soupeř, který vprůzkumech zaostává, může být motivovaný kvyššímu úsilí.
Známou (byť neprůkaznou) ukázkou tohoto jevu byla poslední fáze předvolební kampaně prezidentských voleb vUSA roku 2016.Demokratické kandidátce Hillary Clintonové věštila většina průzkumů jednoznačné vítězství.
V poslední části kampaně ale Donald Trump zabral všesti klíčových státech. Měl ktomu totiž dobrý důvod, hrozila mu prohra. Naopak Clintonová neměla ktakovému vypětí důvod, do posledního měsíce kampaně šla sohromným náskokem.
Nelze samozřejmě říci, že Trump vděčí za své vítězství pouze závěru kampaně. To bychom se dopouštěli zpětného zdůvodňování: „Když vyhrajete, každé vaše rozhodnutí najednou vypadá jako geniální, akdyž prohrajete, každé rozhodnutí je popsáno jako neuvážené,“ popsala Nicole Wallaceová, bývalá poradkyně George Bushe mladšího. „Ale rozhodně Trumpovi přítomnost voněch státech pomohla komunikovat svoliči napřímo. Akdyž je rozdíl mezi kandidáty takhle malý, tak záleží na každé maličkosti.“
Průzkumy ovlivňují volby oběma směry
Na předvolební průzkumy ale reagují isamotní voliči. Pokud vidí, že jejich kandidát má vítězství prakticky jisté, může to snížit jejich odhodlání dostavit se do volební místnosti. Mají totiž pocit, že jejich hlas není potřeba, „vždyť jich už má hodně“. Anaopak– příznivce slabšího kandidáta může hrozící prohra mobilizovat kvyšší účasti.
Tento jev je nejvýraznější právě vpřípadě, že jsou proti sobě pouze dva kandidáti, dvě strany, dvě možnosti volby. Dochází tam kurčité dvojité samoregulaci. Náskok ve zveřejněných průzkumech může favoritův výsledek oslabit. Zaostávání vpředvolebních průzkumech může kandidátovu pozici posílit.
Moc průzkumů ovlivňovat veřejné mínění je mimochodem důvodem, proč Česko– ařada dalších států– zákonem zapovídá zveřejňování předvolebních modelů těsně před konáním voleb.
Ve zpětném pohledu minulost přijde mnohem čitelnější, než ve skutečnosti byla.
Platí to ale jen do určité míry. Pokud by byl náskok jednoho kandidáta vprůzkumech příliš velký, vede to naopak kposílení pozice favorita. Vysoká popularita může totiž oslabit motivaci jeho odpůrců, kteří mají pocit, že jejich hlas stejně nic nezmůže. Tomuto jevu se někdy přezdívá bandwagon effect.
Dodejme, že oba zmíněné jevy jsou vysoce individuální aprobíhají obvykle oba zároveň. Pro některé voliče může být náskok jejich oblíbence motivující, pro jiné odrazující. Lze tedy spekulovat, že čím více se průzkumy blíží kvyrovnanému výsledku, tím silnější je motivace obou táborů kvolebním urnám dorazit. Menší náskok jednoho může demotivovat kandidátovy příznivce, ale velký náskok naopak demotivuje jeho odpůrce. Kde hranice mezi malým avelkým náskokem leží, to zkoušeli zjistit například nizozemští výzkumníci. Zjejich experimentů se zdá, že znalost průzkumu může některé voliče skutečně ovlivnit, ikdyž ne tak silně, jak se očekávalo. Vtěsných volbách to ale svůj vliv mít může.
Klame nás naše vlastní paměť
Poslední klíč ktomu, proč se nám zdá, že řada volebních klání končí velmi těsným výsledkem, je vnašem mozku, konkrétně vtom, jak funguje naše paměť. Ačkoli si rádi namlouváme, že jsou naše vzpomínky objektivní anezkreslené, ve skutečnosti naše paměť využívá ke svému fungování celou řadu zkratek.
Ne každé volby jsou napínavé. Ale ty, které nejsou napínavé– kde je zrůzných důvodů vítěz očekávaný dlouho předem nebo zvítězí svelkým odstupem– vnás nezanechají příliš hluboký dojem. Proto podvědomě přeceňujeme podíl „dramatických“ volebních klání (tzv. heuristika dostupnosti).
Heuristika dostupnosti
Anglicky availability heuristic. Kognitivní omyl neboli mentální zkratka.
Při zodpovídání otázek ohledně četnosti mají lidé tendenci upřednostňovat informace, které si snáze vybaví. To vede třeba kpřeceňování pravděpodobnosti dramatických aemotivních jevů.
Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.
Přejít před obsah vložený z jiného webu.
Za zmínku stojí také skutečnost, že čím těsnější jsou volby, tím více lidí vnich „prohraje“. Utakových volebních klání tedy bude existovat více lidí, kteří mají důvod si je pamatovat. Atrpkou prohru či ztrátu si navíc vybavíme snáze asilněji ipo delší době. Což je mimochodem další kognitivní omyl, tzv. averze ke ztrátě (loss aversion).
Na začátku článku jsem se ostatně ijá dopustil určité manipulace. Položil jsem otázku: proč jsou důležité volby často tak těsné? Pořadím slov jsem mimoděk naznačil, že je existují nějaké „objektivně důležité“ volby amnohé znich dopadnou těsným výsledkem.
Dalo by se ale říci, že ta souvislost je právě opačná. Těsné volby jsou často přelomové apamětihodné právě tím, že jsou těsné. Rozhoduje se vnich ověci, na které nepanuje celospolečenská shoda. Kdyby hlasování obrexitu bývalo skončilo setrváním ostrovního království vUnii, dávno bychom na toto „nevýznamné referendum“ zapomněli. Těsný výsledek ale nasměroval Británii na úplně novou trajektorii areferendum se zapsalo do historie.
Pokud současná volba českého prezidenta dopadne těsným výsledkem, budeme si to ještě dlouho pamatovat. Půlka voličů shořkostí apocitem křivdy, druhá půlka striumfální radostí azadostiučiněním.
Pokud naopak vítěz získá přesvědčivou většinu hlasů, nabídne nám mozek pohotově další užitečnou zkratku, už zmíněný zpětný pohled (hindsight bias). „Náš mozek sám sobě vypráví co nejúplnější příběh. Tedy takový, kde do sebe všechno zapadá,“ vysvětluje psycholožka Kathleen Vohsová zUniversity of Minnesota. „Znamená to, že nám ve zpětném pohledu minulost přijde mnohem čitelnější, než ve skutečnosti byla.“
„To bylo přece od začátku jasné,“ pokýveme moudře hlavou nad výsledkem voleb vsobotu večer. „To jinak dopadnout nemohlo.“
Ale neurčitý dojem, že důležité volby nějak často končí těsným výsledkem, nám nejspíš itak zůstane.